Čína se otřásá lidovými protesty, jaké nezažila od roku 1989. Každoročně zde sice dochází k tisícům různých projevů nespokojnosti, ty však až na pár výjimek nemají politický charakter. Nyní však vře napříč zemí nesouhlas s pokračováním politiky nulového covidu. Demonstrace dokonce eskalují do volání po odstoupení prezidenta Si Ťin-pchinga a svržení vlády komunistické strany.

Bezprostředním spouštěčem protestů byl tragický požár v Urumči, hlavním městě autonomní oblasti Sin-ťiang, ze 24. listopadu, při kterém mělo zemřít deset lidí. Podle neoficiálních údajů však ještě mnohem více. I když to úřady odmítají, panuje všeobecná představa, že tragédii umocnila protipandemická opatření, která zabránila záchranným složkám efektivně reagovat. Šířila se například videa, jež ukazují hasičská auta zasahující zpoza lockdownových bariér, kdy voda nedosahovala na plameny.

Tragédie z Urumči tak byla podle všeho poslední kapkou vedoucí k vlně solidarity a vyplavení frustrace části čínského obyvatelstva. Přichází ale po měsících rostoucí nespokojnosti s nekončícími lockdowny, omezujícími a často chaotickými opatřeními a množícími se případy zbytečných úmrtí kvůli přehnaným protipandemickým opatřením.

V září například zemí otřásla nehoda autobusu v provincii Kuei-čou. Při ní zemřelo 27 lidí převážených do centralizované karantény. Peking sice před několika týdny vydal nové instrukce cílící na „optimalizaci“ protipandemické politiky, ty však zatím nepřinesly žádanou změnu. Pro mnohé Číňany už společenské a lidské náklady při pokračování protipandemické politiky nedávají smysl, zároveň však nevidí za obzorem cestu ven.

Jak je tomu v Číně zvykem, klíčovým dějištěm protestů jsou čínské univerzity. Nepokoje v ulicích byly zaznamenány v Urumči, Pekingu, Šanghaji, Wu-chanu, nebo Čcheng-tu. Demonstrace nejsou nijak koordinované, a nelze ani říct, že by je kromě nespokojnosti s covidovou politikou spájely společné požadavky.

V případě studentských protestů je zřejmé, že výbuch nespokojenosti souvisí s nesouhlasem s celkovým směrováním země a vládou generálního tajemníka komunistické strany a prezidenta země Si Ťin-pchinga. Jeho pokračování ve vedoucích funkcích po říjnovém sjezdu strany mohlo být posledním impulzem k deziluzi z politické situace. Neoficiálním symbolem současné vlny vzdoru se staly prázdné bílé papíry, s nimiž protestující mávají. Vyjadřují tak svou nespokojenost bez konkrétních sloganů.

Je potřebné si uvědomit, že implementace protipandemické politiky je v Číně decentralizovaná a konkrétní opatření jsou v kompetenci místních vlád. Roztroušení politické zodpovědnosti tamní komunistické straně většinou pomáhá, protože se nespokojenost soustředí na místní lídry. Ti jsou často obviňováni z nedostatečného naplňování nebo ignorování centrální politiky nařízené z Pekingu, který se pak často může zbavit odpovědnosti za pochybení.

I když i tentokrát lze excesy protipandemické politiky připsat především na vrub místním vládám, minimálně části protestujících je jasné, že problémem není pouze implementace, ale samotná politika, která je nastavena z nejvyšších pater společnosti.

Jaká bude reakce?

Na hodnocení protestů a jejich dopadů je zatím příliš brzy. I když na čínské poměry jsou nevídané, účastní se jich stále relativně malé počty lidí. Zatím nelze říct, jestli se budou dál šířit, nebo postupně odezní. Klíčová bude pochopitelně odpověď státostrany, která byla zatím rozporuplná, s relativně mírním užitím represe a zatýkání demonstrantů.

V případě konkrétních požadavků týkajících se protipandemické politiky je na místě očekávat i ústupky. Historie protestů v Číně ukazuje, že úřady často na kritiku reagují s jistým pochopením a přistupují ke změnám politiky. Cílem je totiž dosáhnout toho, aby omezené protesty dále neeskalovaly a neprosákly do dalších témat.

Náznaky něčeho podobného lze vidět i tentokrát – úřady v Sin-ťiangu krátce po propuknutí protestů de facto oznámily dosažení „covidové nuly“ a postupné uvolňování lockdownu. Je otázkou, do jaké míry budou místní vlády flexibilní a jestli tyto změny budou v praxi dostačující – beze změny celkového rámce protipandemické politiky stanovené shora. Peking ji však musí jednou ukončit a současné události mohou centrální vládu přinutit přehodnotit časový harmonogram tohoto procesu.

Jinou reakci lze očekávat v případě protestů, při nichž dochází k politické agitaci a skandují se výbušná hesla, což je především případ univerzit. Zde už je to pro Peking červená čára, kterou nelze překročit a žádnou diskusi nelze připustit. Zatím se zdá, že namísto masivní policejní represe mohou úřady zvolit taktiku postupného zatýkání jednotlivých účastníků studentských protestů, a především identifikovaných lídrů. Nepokoje tak mohou postupně vyvanout. S největší pravděpodobností bude následovat intenzivní ideologická edukační kampaň na univerzitách, aby se nic podobné neopakovalo.

Zatím se čínská propaganda neshodla na tom, jestli a případně jako bude politický aspekt demonstrací interpretovat. Prozatím je proto ignoruje. Je ale možné očekávat, že se prosadí konspirace o podpoře protestů ze strany „zahraničních sil“, čímž budou automaticky delegitimizovány jako pokus o „barevnou revoluci“.

Cesta ze šlamastiky

Je vysoce nepravděpodobné, že by současné protesty přímo ohrozily režim, nebo alespoň osobní postavení Si Ťin-pchinga, i když vyloučit se to nedá. Protesty by měly větší šanci na úspěch, pokud by našly souznění ve vysokých patrech čínské politiky. Nic tomu ale nenasvědčuje a Si Ťin-pchingova decimace vnitrostranické opozice dělá tuto variantu iluzorní. Ale i fakt, že k podobným protestům vůbec došlo, je pozoruhodný – vzhledem k masivnímu represivnímu aparátu, který komunistická strana pod vedením Si ťin-pchinga za poslední dekádu vybudovala a zdokonalila.

Stále je však na místě otázka, jak se Peking dostane ze současné situace ven. Vedení země se ve své protipandemické politice samo dostalo do slepé uličky. Tamní obyvatelstvo již dva a půl roku poslouchá, že Čína je v boji s covidem premiantem. Zatímco státní média poukazují na miliony mrtvých po celém světě (a především ty v západních zemích), Čína je ta, která staví „lidi a lidský život na první místo“. Opuštění politiky takzvaného dynamického nulového covidu by ale nevyhnutně přineslo vlnu úmrtí, která by mohla potopit tento těžce budovaný obraz o čínské výjimečnosti.

Peking se na současnou situaci nedokázal vůbec připravit. Poslední roky sice značně investoval do masivního aparátu pro testování, centrální karanténu a dodržování lockdownových opatření, absolutně ale zanedbal přípravy na „spolužití“ s virem. Konkrétně jde o nízkou míru zaočkovanosti mezi starším obyvatelstvem a nedostatečnou přípravu zdravotnického systému, třeba co se týče počtu lůžek intenzivní péče.

Je až nepochopitelné proč Peking, který má k dispozici všechny nástroje autoritativního režimu, nepřistoupil k povinnému očkování seniorů. Namísto toho soustředil své snahy na očkování mladé, pracující populace. Podle studie v časopisu Nature, vycházející z čísel k vakcinaci z března 2022, by opuštění nastavené proticovidové politiky mohlo vést ke smrti až 1,6 milionu lidí.

Pokud teď Peking čelí tlaku ze strany části obyvatelstva, aby uvolnil opatření, je to pro něj samozřejmě problém z pohledu společenské stability. Stejně se však dívá na možné dopady nekontrolovaného šíření viru v populaci, která viru doposud ve většině nebyla vystavena, a potenciál úplného kolapsu nepřipraveného zdravotnického systému. Zároveň tu svou rolu hraje i určitá byrokratická setrvačnost, kdy k zajištění protipandemických opatření vznikl celý nový sektor zaměstnávající miliony lidí.

Jak se Peking ze současné šlamastiky dostane, zatím není jasné. Představy o pádu režimu v důsledku rozsáhlých protestů jsou spíš zbožním přáním. Ukazuje se však, že v Číně to pod povrchem vře víc, než by se na první pohled mohlo zdát. A že stále více centralizovaný a autoritářský režim budovaný Si Ťin-pchingem má i svá rizika – pokud roste nespokojnost, všichni vědí, kam ji směrovat.

Text byl původně publikován na webu Voxpot.cz.