České naděje na mohutný příliv čínských investic jsou mizivé, země je pro světového giganta příliš malá. Problém nemá jen Česko, ale i další země střední východní Evropy. Investice v nich jsou v porovnání s těmi do Velké Británie, Německa, Itálie a Francie miniaturní, říká François Godement, ředitel sekce Asie a Čína v think tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy.

„Fata morgana investic se tu nikdy nezhmotní,“ upozorňuje profesor Godement, který do Prahy přijel na pozvání Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Zde se před dvěma týdny setkal s odborníky z šestnácti zemí střední a východní Evropy, se kterými Čína před šesti lety začala spolupracovat. Za zavřenými dveřmi experti bilancovali dosavadní spolupráci s Pekingem. Francouzský odborník vysvětluje, proč jsou výsledky mizivé.

Proč se odborníci ze střední a východní Evropy rozhodli, že se sejdou a budou jednat o Číně bez Číny?

Pokud mohu odpovědět bonmotem, tak proto, že je velmi důležité strhnout „Čínskou zeď“ mezi zeměmi v Evropě. Iniciativa 16+1 je o potřásání rukou s vedoucími vlád, společném focení a formálních oznámeních, ale skutečná jednání vede Čína se státy zásadně jednotlivě, protože tak má větší převahu. Pokud tyto země nevědí, co jejich soused s Čínou dělá, pak spolu soutěží navzájem.

Právě proto je důležité si neustále navzájem „nahlížet přes rameno“. Jednat jako desetimilionová země se státem, ve kterém žije 1,4 miliardy lidí, je obtížné. Když se sjednotíte s ostatními zeměmi, je to prospěšné pro to, abyste mohli trvat na své pozici. Společně pak lze Číňanům dát najevo naše zájmy, naše hodnoty.

Nevylučuje se dávat najevo zájmy a hodnoty s možností s Čínou obchodovat? V Česku se o tom dříve vedla bouřlivá debata.

Já jsem českou debatu o Číně sledoval a musím říci, že jako Západoevropan ji obdivuji. Svoboda projevu, novinářská práce, zapojení politických stran a množství polemiky, to všechno je úctyhodné. Takovou debatu bych rád viděl i jinde v Evropě.

Podniky samozřejmě nemohou být součástí kritiky vůči Číně. Politici se však musí vyhnout ohýbání a autocenzuře, aby ochránili jejich zájmy. Myslím, že Číňané jsou v tomto ohledu docela pragmatičtí. Chápou, že zde jsou rozdíly, které nebudou schopni vyřešit.

Vezměte si třeba Německo, které je nejvíce konzistentní ze všech velkých evropských zemí, co se týče ochrany lidských práv. I přesto Čína v roce 2016 zavalila tuto zemi investicemi. Ano, Číňané mohou trestat, když mají velkou převahu, ale zároveň jsou dost pragmatičtí. Není to tak, že kvůli nějakému politickému podráždění začne Čína překotně rušit všechny plány, pokud zde má ekonomický zájem.

Přílišný zájem investovat v České republice však Čína zatím neprojevila. Mohou za tím stát dříve špatné politické vztahy?

Investice v zemích střední a východní Evropy jsou v porovnání s mírou investic ve Velké Británii, Německu, Itálii a do jisté míry i ve Francii miniaturní. Čína na Západě oproti Východu investuje v poměru deset ku jedné. Je to však jen otázka velikosti trhu, nikoli diplomatické cesty. I v méně silných zemích, jako je například Španělsko a Portugalsko, Číňané částečně převzali bankovní systém a také část energetického průmyslu.

Čína tak dává přednost západním zemím možná i proto, že je vidí jako stabilní ekonomiky nebo proto, že chce obchodovat s těmi největšími aktéry. Rozdíl mezi Západem a Východem je markantní, ale nespočívá v politice.

Čína před několika lety představila iniciativu Pás a cesta (anglicky Belt and Road), v jejímž rámci financuje mnoho projektů po celém světě. Můžeme čekat více od ní?

Iniciativa Pásu a cesty se v Evropě týká především logistiky a transportu. Čína se chce soustředit především na získání co největšího počtu evropských přístavů a na jejich rozvoj. Důvody pro to jsou zčásti komerční; Čína produkuje přesně to, co je ke stavbě přístavů potřeba a navíc je gigantem v námořním obchodu. Částečně jde také o strategickou perspektivu, o vliv, který vám kontrola nad přístavy dává.

Problém je, že evropské firmy se často k projektům Pásu a cesty vůbec nedostanou. Existuje globální statistika – nevypracovali ji Číňané, která říká, že 88 procent tendrů vypsaných v rámci Pásu a cesty získaly čínské firmy. Vždyť to je skoro devadesát procent! Nechci předem odsuzovat projekty, které pocházejí z tohoto „infrastrukturního intrikaření,“ ale musíte u nich velmi pečlivě zvážit výhody a rizika. Tak jako tak, Pás a cesta nebude nikdy naplňovat obrysy faty morgany o záplavě čínských investic a příležitostí, kterou mnozí v Evropě viděli.

Jde tedy Číně o plán získání globálního vlivu, jak to nazývají kritici?

Myslím si, že z Pásu a cesty se stalo něco jako masové hnutí. Když „velký vůdce“ (čínský prezident Si Ťin-pching, pozn. redakce) vysloví ta magická slova, všichni se na ně chytají. Každý do toho chce patřit, každý chce získat peníze pro stát, pro města, pro projekt… Vlády tak samy na sebe nastražují past, protože mají na mysli mystickou Hedvábnou stezku. To je sice výjimečný historický pojem, ale není čínský, nýbrž evropský. Sami Číňané termín Hedvábná stezka téměř vůbec nepoužívají. Dá se tak říci, že si z hedvábí děláme vlastní smyčku.

Jaké politické cíle tedy Čína sleduje?

Myslím si, že čínské jednání nemá hluboký ideologický motiv, jaký vidíme například u Ruska. Čína se nestará o demokracii jinde, je lhostejná k tomu, jaký typ režimu kde vládne, nestará se o výsledky vašich voleb… O co se naopak zajímá velmi, je ovlivňování lidí, kteří jsou u moci a mohou činit důležitá rozhodnutí, jež budou prospěšná jejím zájmům – ekonomickým i strategickým. To je sice daleko menší cíl než ruská rozdělující snaha, ale ne méně neodbytný.

Čína je také zavlečena do mnoha mezinárodních sporů, ať už jde o lidská práva, statut tržní ekonomiky, Jihočínské moře, Taiwan, Tibet a další. Země bude i nadále bojovat za mezinárodní vliv, aby mohla chránit svoji pozici v těchto konfliktech. A nejlepší způsob, jakým lze autoritářský systém chránit, je podkopat ostatní, což lze dělat do jisté míry také skrze ekonomické nástroje.

Je však třeba mít na paměti, že když Čína investuje, děje se tak především proto, že na tom země má skutečný ekonomický zájem. Politické kroky slouží hlavně k podpoře těch ekonomických, ne naopak.

Když se vrátíme k iniciativě 16+1, jaký užitek má Čína z ní? V Česku se o ní po šesti letech její existence téměř neví…

Myslím, že iniciativu 16+1 Čína zahájila bez velkého přemýšlení nad jejími důsledky. Zaprvé, je složena se zemí bývalého sovětského impéria, tedy regionu, se kterým bylo pro Čínu za studené války velmi jednoduché spolupracovat, což Číňané považovali za samozřejmost. Zadruhé, Čína si nemyslí, že je to nějak vlivný nebo mocný region. Diplomatický model adoptovaný pro 16+1 není odlišný od toho, který funguje třeba v rámci FOCAC, tedy africko-čínského summitu.

Je to formát plný potřásání rukou a velkých oznámení, ale jak už jsem řekl, Čína ráda jedná se státy způsobem jeden na jednoho, protože jenom tak si udržuje svou obrovskou převahu. Úspěch, který iniciativa 16+1 ze začátku ve střední a východní Evropě slavila, existoval jen proto, že všichni před sebou spatřovali tu zmíněnou fatu morganu investic s Číny. Jenže ta se fyzicky jaksi  nezhmotňuje.

Nejsme tedy pro Čínu dost atraktivní?

Státy střední a východní Evropy mohou Číně něco nabídnout, ale ne zas tolik. Nejsou tak industrializované a neprodukují tolik vyspělých technologií jako jiné regiony. Po šesti letech vylepšování vztahů zjišťujete, že slibované investice,o kterých se mluvilo, se vůbec neuskutečňují. A zjišťujete, že čínští lídři letos popohnali proces setkání jenom proto, že byl naplánovaný summit EU–Čína a jim se nechtělo do Evropy vláčet dvakrát.

Myslím si, že Čína do regionu zemí 16+1 nikdy neplánovala investovat mnoho, i když chápu, že to navenek mohlo vypadat jinak. Číňané vědí, jak investovat diplomatickou snahu, čas a trpělivost. Čínský prezident strávil dva dny v Bělorusku a půl druhého dne na Seychelách, což je souostroví s devadesáti tisíci obyvateli, podle čínských standardů vesnice. Ale skutečné investice, skutečné závazky Čína poskytuje jen velmi zřídka, a vždy jde hlavně o její vlastní ekonomický prospěch.

Originální článek najdete zde.

 Autor obrázku: archiv Francoise Godementa