Analýza aktérů identifikovala klíčové aktéry, kteří ovlivňují diskurz (agenda setters) a změřila jejich medializované postoje k Číně. V další fázi byli tito aktéři osloveni v dotazníkovém šetření, kde odpovídali na otázky česko-čínských vztahů. Souběžně s tím probíhal výzkum českých politických a ekonomických elit s vazbou na Čínu. Tito aktéři a jejich vazby byly vizualizovány do interaktivní mapy.

Projekt ChinfluenCE vychází z předpokladu, že na základě mediální analýzy lze identifikovat skupinu agenda setterů, tedy aktérů, kteří v českých médiích promlouvají o Číně a pomáhají tím nastolovat mediální (a v důsledku toho ovlivňovat veřejnou) debatu. První krok spočíval v analýze polarity jejich řečových aktů (ať už vlastních promluv, nebo citací) a vyústil v rozdělení mediálně vyjádřených postojů vůči Číně na spíše neutrální, negativní nebo pozitivní. Následující graf ukazuje aktéry, kteří se k čínskému tématu vyjadřovali od počátku roku 2010 do června 2017. Hodnota polarity je výsledkem podílu průměru sentimentu (kde neutrální postoj = 0, pozitivní = +1 a negativní = -1) a počtu textů, v nichž se objevuje přímá řeč nebo citace aktéra^[1].

^[1] Umístění na škále v žádném případě nepředstavuje ‘kádrování’ daného aktéra a slouží k zjednodušené vizualizaci zejména počtu textů, v nichž aktér hovoří, a tedy jeho důležitosti pro diskurz. Vypovídá také o relativním umístění aktéra na ose, tedy jak si stojí ve vztahu k dalším aktérům. Vzhledem k tomu, že někteří aktéři změnili během období 2010 a polovinou roku 2017 zaměstnání, udává graf nejčastěji citovanou afiliaci v textech, které by analyzovány, nebo zaměstnání, kde (pokud to bylo možné dohledat z veřejných zdrojů) aktér nejdéle působil. Jie Ťien-ming sice nepatří k českým aktérům, ale byl do analýzy přidán pro ilustraci jeho postavení.

Analýza identifikovala 1068 osob, které se od počátku roku 2010 do června 2017 vyjadřovaly v médiích k Číně v souvislosti s politikou či ekonomikou. Pro účely vizualizace byli zařazeni jen aktéři, kteří k Číně hovořili nebo publikovali minimálně třikrát v průběhu daného období.

Hlavními agenda settery v Česku (ale i při komparaci se Slovenskem a Maďarskem) byli – s ohledem na zvolenou metodu logicky – novináři. Poněkud s překvapením lze konstatovat, že pohled novinářů na Čínu nebyl ovlivněn tím, zda médium, ve kterém pracují, je veřejnoprávní nebo v soukromém vlastnictví. V obou případech byl podíl pozitivního náhledu na Čínu nízký a podíl negativního pohledu téměř shodný. Průměrný sentiment u obou skupin byl cca -0,26. Lze tak dovodit, že bez ohledu na vlastníka médií, představují novináři klíčovou společenskou skupinu, která vnímá politiku vůči Číně primárně z normativních pozic a je (zatím) rezilientní vůči silnému pročínskému narativu. Uvedené ovšem platí s vyjímkou novinářů, jejichž texty vycházely ve sledovaném období v Parlamentních listech. Z analýzy vyplývá, že 21 % novinářů v Parlamentních listech publikovalo o Číně pozitivně, negativně pouze 5 %. Průměrný sentiment novinářů píšících pro Parlamentní listy o Číně byl +0,19.

Při odebrání novinářů z grafu sentimentu vyniknou jako druhá nejdůležitější skupina agenda setterů politici. Nejaktivnějším (a díky svému postavení také nejvlivnějším) mediálním aktérem byl prezident Miloš Zeman.

Podíváme-li se blíže na mediální postoje zástupců parlamentních politických stran (v letech 2010-6/2017), zjistíme, že většina z nich přijala novou, výrazněji pročínskou orientaci české zahraniční politiky. Pouze křesťanští demokraté (KDU-ČSL), TOP 09 a Starostové a nezávislí (STAN) vykazovali během zkoumaného období souhrnně negativní postoje vůči Číně. Tyto tři strany však v parlamentních volbách v říjnu 2017 obsadily ve Poslanecké sněmovně pouze 23 křesel z 200. Zbývající parlamentní strany vykazovaly v médiích více či méně zřetelnou afinitu vůči Číně. To zahrnuje i pravicovou Občanskou demokratickou stranu (ODS); koneckonců to byl premiér Nečas, který vystoupil v roce 2012 s názorem, že českému exportu škodí podpora dalajlamy, kterou označil za dalajlamismus.

Obě levicové strany, Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) a Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), stejně jako nové formace (například Strana práv občanů, SPO), měly – přinejmenším v analyzovaném veřejném diskurzu – pozitivní názory na Čínu. Hnutí ANO současného premiéra Andreje Babiše bylo k čínské otázce pozoruhodně pasivní.

Pozitivní obrat v preferencích českých politických stran je o to zajímavější (a znepokojivější), protože ho nelze vysledovat v jejich programových dokumentech. Ty se buď k Číně nevyjadřují vůbec, nebo jen ve velmi obecné rovině. Zdá se nicméně, že pročínský obrat v české zahraniční politice souvisí se společenským rozčarováním ze západních hodnot a směřování Evropské unie a Spojených států. Výzkum ChinfluenCE pokrýval jen období od roku 2010 do poloviny roku 2017, ale kořeny nespokojenosti lze hledat už v roce 2008 a šoku z globální finanční krize. Čína v této situaci uvolnila rekordní stimulační balíček v hodnotě 586 miliard amerických dolarů a oslavila svůj triumf jako úspěšný organizátor letních olympijských her. Západ, do té doby vnímaný jako vítěz studené váky, naopak působil vyčerpaně a křehce. Čína pokračovala v ekonomické dynamice a začala se oprošťovat od dřívější spíše jen reaktivní zahraniční politiky, jak ji formuloval Teng Siao-pching. Iniciativa Pásu a Stezky (Belt and Road), platforma 16 středo a východoevropských států a Číny (16+1) a další Čínou vedené projekty, představované a podporované Si Ťin-pchingem, vymezily novou čínskou mezinárodní ofenzívu a vytvořily zajímavou alternativu k dříve výhradně prozápadní orientaci států.