Sjezd Všečínského shromáždění lidových zástupců, který začal minulý čtvrtek v Pekingu, představuje okno do politického dění v Číně a zejména do plánů čínského vedení na další období.

Zatímco loňský sjezd proběhl v atmosféře, která nenaznačovala, že by něco mělo ohrozit cíl zdvojnásobení čínské ekonomiky v období od 2011 do roku 2020, ten letošní se koná se spožděním způsobeným koronavirovou krizí a v situaci rekordního propadu čínské ekonomiky o 6,8 procenta.

Přestože čínské továrny již v dubnu obnovily provoz a Čína představila – relativně skromné – plány na oživení ekonomiky, lze očekávat, že se extrémní výpadek výroby a exportu promítne do míry nezaměstnanosti. Prioritou pro čínské vedení se tak kromě nastartování ekonomiky stalo udržení sociální stability, která je jedním ze zdrojů legitimity vládnoucí komunistické strany.

Prvním krokem k vypořádání se s možným zdrojem sociální nestability je návrh kontroverzního zákona o národní bezpečnosti, který má zabránit „podvratné činnosti a separatistickým aktivitám“ v Hongkongu. Tento krok ze strany Pekingu byl ve skutečnosti očekávaný už od loňských protestů, ale v současné situaci ho čínské vedení bude prosazovat bez ohledu na následky, i za cenu zničení Hongkongu jako finančního centra. Na zákon již reagovaly skoro dvě stovky členů parlamentů některých evropských zemí a Kongresu Spojených států amerických, kteří varují před tím, že zákon představuje konec autonomie Hongkongu a principu “jedna země, dva systémy”.

Zákon povede také k dalšímu vyostření vztahu mezi Čínou a Spojenými státy. To se čínskému vedení může momentálně hodit k odvrácení pozornosti od domácích problémů a usměrnění silného nacionalismu.Stejně tak se to ovšem hodí i americké administrativě – už kvůli listopadovým prezidentským volbám. I po koronavirové krizi tak lze očekávat, že bude sílit čínsko-americké soupeření a nedojde k revizi strategie decouplingu, která má ‚rozpojit‘ čínskou a americkou ekonomiku.

Otázkou zůstává, jak by měla na čínsko-americké soupeření reagovat Evropa. Evropská unie, sama v kontextu dobíhající pandemie a ve stavu ekonomické nejistoty, by měla uvažovat již nyní o tom jak dosáhnout toho, aby ji tento vývoj postihl co nejméně bolestivě. Jednou z reakcí by mohlo být vytvoření pobídek pro evropské společnosti k přesunutí výroby z Číny. Podobným směrem se už vydalo Japonsko. Cílem by mělo být, aby se Evropa – v případě dotažení decouplingu do konce – vyhnula scénáři, který nastal po vyhrocení sporu mezi Spojenými státy a Íránem, kdy byly v zemi působící evropské společnosti ze strany USA sankcionovány.

Zatímco náklady přesunutí výroby nejsou zcela zřejmé, geopoliticky a z hlediska bezpečnosti dodavatelských řetězců by pro Evropu dávalo smysl přesunout výrobu do zemí evropského sousedství. Česká republika a Polsko by pak měly mít zájem na tom, aby státy, kam by se přesouvala výroba, byly zejména země Východního partnerství.

Tento článek byl publikován v Hospodářských novinách.