Poslední rok čínského boje proti pandemii ukázal, že mnohé představy o Číně jsou mylné. Navzdory stereotypům o jasné vizi a dlouhodobém plánování se často věci v Číně dělají nepromyšleně, zbrkle a v závěsu dění. Také se ukázalo, že Číňané nejsou žádné submisivní loutky v rukách autoritářského režimu, ale jsou schopni a ochotni projevit svou nespokojenost. A režim často musí odpovědět.
Čínská politika nulového covidu byla sice často drastická a měla za následky různé negativní externality, ochránila ale zemi před potenciálně miliony mrtvých. Politika byla navíc relativně populární i mezi Číňany – je nutné si uvědomit, že přísné lockdowny se vždy týkaly jen malé části obyvatelstva a byly omezeny na místní úroveň.
Situace se ale změnila poté, co se rozšířila infekčnější, byť zároveň méně nebezpečná varianta omikron a prakticky celý svět postupně upustil od omezení ve snaze vrátit se do předpandemického normálu. V takové situaci už pro čínské obyvatelstvo nebyl čistý přínos pokračování politiky nulového covidu tak zřejmý.
K tomu se v průběhu tohoto roku přidaly rostoucí případy nezvládnutých lockdownů, jako byl ten v Šanghaji, nebo skandály kolem zbytečných úmrtí způsobených neflexibilními opatřeními. Požár v Urumči z listopadu, kde mělo zemřít minimálně 10 lidí i kvůli pandemickým pravidlům, byl poslední kapkou, která spustila vlnu společenské nespokojnosti a vyústila v protesty po celé Číně.
Konec nulového covidu
Ještě před pár týdny čínské úřady dokola opakovaly nutnost dodržování politiky nulového covidu jako klíčového axiomu. Zdravotnická politika byla povýšena na otázku ideologické rigidity, teze, kterou nelze zpochybňovat, protože je posvěcena z nejvyšších pater komunistické strany, a nese osobní pečeť generálního tajemníka Si Ťin-pchinga.
Při svém „znovuzvolení“ do vedoucích funkcí na stranickém sjezdu v říjnu nenaznačil Si žádný zásadní odklon od základních principů protipandemické politiky. Někteří pozorovatelé předpokládali, že Peking se svého radikálního přístupu k pandemii bude držet ještě dlouhou dobu. Jedním z často skloňovaných vysvětlení bylo, že režimu vyhovuje, že je země uzavřena před světem a že má k dispozici nově získané nástroje na kontrolu obyvatelstva, kterých se nebude chtít vzdát.
Právě proto je rychlost, s jakou Peking od konce listopadu demontoval celý aparát protipandemické politiky, tak překvapivá a pozoruhodná. Došlo přitom nejenom k odstranění velké části povinností spojených s testováním a karanténou nebo omezení cestování, ale i k 180stupňové otočce oficiální komunikace o pandemii. Zatímco předtím byl koronavirus smrtelnou hrozbou, se kterou Čína musela bojovat za každou cenu, dnes chrlí státní média články o relativní mírnosti průběhu nákazy a zlehčují dopady následků infekce neboli dlouhého covidu. Vymáhání pandemických opatření je od začátku v rukách místních úřadů, a proto se situace značně liší v různých částech Číny, současný obecný trend uvolňování je však jasný.
Indicie naznačují, že Peking plánoval opuštění politiky nulového covidu už před vypuknutím protestů. Čínští experti měli například se svými hongkongskými protějšky konzultovat proces uvolnění v Hongkongu už před několika měsíci. Je ale pravděpodobné, že tempo změn bylo urychleno v reakci na projevy nesouhlasu obyvatelstva a taky na fakt, že se virus stejně začal postupně vymykat kontrole a ekonomické břemeno celé věci začalo být pro místní vlády neúnosné. Ve výsledku bylo však opuštění politiky nedomyšlené a značně chaotické.
Politika nulového covidu je rozporuplná, ale nelze popřít, že se Číně podařilo získat čas. A to, že uvolňuje až nyní, a ne třeba před rokem, kdy byly rozšířené nebezpečnější varianty viru, mohlo zachránit mnohé lidské životy. K opuštění nulové tolerance však mohlo dojít za stejných podmínek už před několika měsíci.
Čína navíc čas, který svou politikou možná získala, nevyužila na to, aby se dostatečně připravila na nevyhnutný krok otevření. Jde především o očkování obyvatelstva, zejména rizikových starších věkových skupin, a také o posílení kapacit zdravotnického systému, což jsou dva klíčové faktory pro úspěšný přechod ke „spolužití“ s virem. Zdroje namísto toho putovaly do udržování masivního aparátu testování, trasování a centrální karantény.
Čínské zdravotnictví tak čekají těžké týdny a měsíce. Jak nás ale naučil vývoj posledních let, vyslovit finální verdikt nad politikou čínské vlády je předčasné.
Naděje pro čínskou společnost?
Události naznačují, že teze o „responzivním autoritářství“, kdy čínská státostrana reaguje na společenské nálady, je stále relevantní. Představa o schopnosti a vůli vlády reagovat na signály veřejnosti byla přitom kvůli centralizaci moci a škrcení občanských svobod za Si Ťin-pchinga často považována za překonanou.
Namístě není přehnaný optimismus. I když Peking odpověděl na kritiku protipandemické politiky jejím uvolněním, projevy politického disentu, které některé protesty doprovázely, tolerovat stále nehodlá. Relativní smířlivost vůči protestům, které mezitím postupně odezněly, tak velmi pravděpodobně vystřídá kampaň za utužení politické disciplíny, především na univerzitách.
Byli jsme ale svědky celonárodního (i když ne organizovaného) protestu. Čína nic podobného nezažila desítky let. Určitě ne, pokud jde o otevřenou politickou kritiku režimu, a dokonce osoby generálního tajemníka Si Ťin-pchinga. Odhodlání především mladých lidí na čínských univerzitách a jinde veřejně demonstrovat svoji nespokojnost bourá mýty o servilnosti a rezignaci čínského obyvatelstva vůči excesům vládnutí.
Současný precedent také může motivovat obyvatele Číny, aby projevovali nespokojenost s vládní politikou i příště, kdy cílem nebudou opatření proti covidu, ale jiná témata. A to je pro čínský režim nebezpečné.
Text byl publikován na webu hn.cz.
