Ještě před zahájením právě probíhajícího celonárodního sjezdu Komunistické strany Číny bylo politbyro v čele s generálním tajemníkem Si Ťin-pchingem pochváleno za správnou a vhodnou reakci na důsledky „ukrajinské krize“.
Ať už s tímto hodnocením souhlasíme, nebo nikoliv (a na konečný verdikt je nejspíš příliš brzy), ruská invaze ve skutečnosti dostala čínské vedení do úzkých. Postoj Pekingu je od počátku nové fáze ruské agrese proti Ukrajině postavený na nelehkém balancování mezi několika cíli. Peking se snaží naplňovat strategické partnerství s Ruskem, zároveň ale nechce ohrozit vztahy se Západem a přivést na sebe ekonomickou odvetu v případě příliš viditelné podpory Putina. Čína navíc usiluje o to, aby bylo zachováno zdání, že respektuje mezinárodní právo. A to především princip územní celistvosti, který Putinova válka fundamentálně porušuje. A v této komplikované situaci se Peking snaží chovat tak, aby z ní pragmaticky co nejvíc vytěžil.
Ve výsledku jsme tak svědky čínské podpory Ruska v rétorické rovině, kdy sice Čína explicitně neschvaluje ruskou agresi, ale interpretuje ji jako nevyhnutelnou reakci na dlouhodobý tlak Západu. Ten podle čínské propagandy Rusko k válce prakticky dotlačil a nedal mu na vybranou.
Podle Číny Západ také úmyslně prodlužuje konflikt dodávkami zbraní a především Spojené státy z něj profitují, například díky rostoucím příjmům zbrojařů nebo poptávce po americkém zkapalněném plynu. Peking se přitom neštítí ani šíření dezinformací, jako těch o údajných amerických biologických laboratořích na Ukrajině.
Čína také vehementně odmítá sankce a argumentuje, že dlouhodobým řešením situace je „respektování legitimních bezpečnostních obav“ Ruska a vytvoření nového „bezpečnostního mechanismu“ v Evropě. Představit si, jak by z takové situace vyšla Ukrajina, není těžké.
Navzdory slovní podpoře však toho Čína pro Rusko prozatím tolik neudělala. Zatímco sankce vůči Rusku rétoricky kritizuje na všech fórech, ve skutečnosti je v praxi dodržuje. Přístup k technologiím ze Západu je pro Peking stále klíčový a nehodlá riskovat jejich ztrátu – a už vůbec ne z altruistických pohnutek vůči svému sousedovi. Nepotvrdily se také zprávy, že by Čína měla Rusko podpořit dodávkami vojenských materiálů, a Rusko se tak zřejmě musí spoléhat spíše na Írán, nebo dokonce Severní Koreu. U většiny hlasování týkajících se války na půdě OSN se Čína zdržela. Přímo podpořila Rusko pouze v případě Moskvou navrhnuté bezzubé rezoluce o humanitární situaci na Ukrajině po začátku války a rovněž při hlasování proti odebrání místa Rusku v Radě pro lidská práva OSN – Čína zde nechtěla zadělávat na precedens.
Na logiku čínského přístupu je zapotřebí se dívat i prizmatem čínského chápání vztahů s Ruskem. Jejich hlavním obsahem je dlouhodobě snaha, z čínského pohledu, o „demokratičtější“ multipolární řád, což v konečném výsledku znamená oslabení dominantní pozice Spojených států a jejich spojenců. Čína vidí analogie mezi tím, co interpretuje jako dlouhodobé snahy omezit „strategický prostor“ Ruska, a svou vlastní situací v asijsko-pacifickém regionu, kde s nelibostí sleduje postupné posilování amerických aliancí. Pro Čínu nedává smysl, aby se aktivně podílela na potrestání Ruska jen proto, aby měl pak Západ volnou ruku zasáhnout proti ní. Právě naopak se musí snažit, aby Západ z konfliktu nevyšel posílen.
Zároveň se Peking neštítí z oslabené pozice Ruska sám profitovat. Nová asymetrie vzájemných vztahů byla nejvíce vidět na posledním Putinově setkání se Siem na summitu Šanghajské organizace spolupráce v uzbeckém Samarkandu, kde ruský lídr působil spíše jako sekundární partner, který úporně žádá o větší podporu, avšak bez jakéhokoliv úspěchu. Čínský lídr navíc využil svou cestu do regionu Střední Asie pro upevnění čínské pozice, včetně dohody o stavbě nové železnice s Uzbekistánem a Kyrgyzstánem, která má usnadnit vytvoření alternativního tranzitního koridoru přes Eurasii, jenž bude Rusko obcházet.
Čína také využívá výpadku energetických dodávek na Západ a stupňuje vlastní import ropy, zemního plynu i uhlí od svého severního souseda. Spolupráce je prozatím omezena nedostatkem tranzitní infrastruktury, je však zřejmé, že Čína nebude ochotna v dlouhodobém měřítku odebírat všechnu ruskou nadprodukci a stát se tak na Rusku závislou. Na to jsou si čínští lídři (na rozdíl od Evropy) příliš vědomí potřeby diverzifikace energetických zdrojů.
Scénáře možného dalšího vývoje
Čína nejspíše svou pozici k ruské válce proti Ukrajině zásadněji měnit nebude. Nestalo se tak po odhalených masakrech spáchaných ruskou armádou ani po ruské anexi ukrajinského území. Není tak možné očekávat, že by se nad rámec prázdné rétoriky, která má za účel vytvořit obraz Číny jako konstruktivního aktéra, více vložila do snah o její ukončení. Vleklá válka sice vytváří tlak na globální ekonomiku, a proto ohrožuje i samotnou Čínu, na druhou stranu nutí Spojené státy a západní spojence věnovat větší pozornost a zdroje evropské bezpečnosti, což dává Číně volnější ruce v regionu svých vlastních zájmů.
V hře jsou však scénáře, které by Peking mohly vést k většímu distancování se od Ruska, nebo naopak změně dosavadního kalkulu, v rámci kterého neposkytuje Rusku přímou vojenskou a jinou podporu. Odklon Číny od Ruska by mohlo přinést v těchto týdnech tak často diskutované prolomení jaderného tabu. Je možné předpokládat, že Čína by v takovém případě minimálně musela upravit svou rétoriku i vzhledem ke své přísné jaderné doktríně. V kontextu neochoty odsoudit ruskou agresi i následnou anexi další ukrajinských regionů na konci září to sice může znít jako zbožné přání, potenciál globálního jaderného konfliktu by však pro Peking už mohl být příliš velkým soustem.
Na druhé straně je tu i scénář, kdyby se Rusko a Putinův režim dostaly s vývojem války na Ukrajině až do přílišné defenzivy, nebo by dokonce hrozilo svržení režimu (jakkoliv je taková možnost prozatím spíše nepravděpodobná). Čína sice profituje z oslabeného Ruska, jednoznačně však není v jejím zájmu, aby byl Putinův režim Západem ponížen, nebo dokonce ohroženo jeho další pokračování. V takovém případě by naopak Čína mohla zvažovat jasnější podporu Ruska, samozřejmě mimo přímé vojenské zapojení do konfliktu. Nehledě totiž na rétoriku o „alianci“, kterou je často slyšet v kontextu rusko-čínských vztahů, se Čína nehodlá kvůli Rusku nechat vtáhnout do světového konfliktu.
Komentář našich analytiků Pavla Havlíčka a Filipa Šeboka byl původně publikován na webu hn.cz.
